Po 23 letech v advokacii stále věřím, že člověk je primárně dobrý a snaží se domluvit. Zčásti díky tomu, že někdy v poločase (asi po 14 letech v advokacii od Šumavy k Tatrám ve velké advokátní kanceláři) jsem zjistila, že stejně jako můžu číst jen laskavé knížky a sledovat veselé filmy, můžu se zabývat jen právem nezatíženým velkými emocemi. V současné době se tak věnuji téměř výhradně právu správnímuu (zejm.stavebnímu) v malé (prý se říká „butikové“) advokátní kanceláři, a to je až na výjimky práce odborná a klidná. V roce 2024 mi při zkoušení koncipientů u advokátních zkoušek došlo, že práce pro komoru je na jednu stranu náročná a nevděčná, na stranu druhou se mě zmocnil pocit, že advokátnímu stavu už po tom bezmála čtvrt století nějaké vyšší úsilí dlužím.